Odpovědnost nezletilých dětí za delikty v silničním provozu

Jaké máte praktické zkušenosti s právním povědomím široké veřejnosti o odpovědnosti dětí za delikty spáchané v silničním provozu?
V průběhu své dřívější praxe dopravního policisty, ale i dnes, jako „přestupkář“, se poměrně často setkávám s názorem některých jedinců zarputile tvrdících, že na nezletilé dítě, které spáchá dopravní přestupek, nebo při neopatrném přecházení frekventované ulice způsobí dopravní nehodu, tzv. „nikdo nemůže“. A to právě proto, že je nezletilé, tedy že je mu méně než 15 let, a tak že za nic neodpovídá. K mému překvapení jsou nositeli těchto zaručených právních „fíglů“ i někteří rodiče či prarodiče. Rychlost šíření mylných informací tohoto druhu je nebývalá.

Proč si myslíte, že tomu tak je?
Mnoho občanů této země nehodnotí relevanci podobných informací. A proč? Protože velmi rádi slyší něco, co jim dává jakousi naději na to, že se lze z něčeho vymanit, něco obejít, s něčím nebo někým vyběhnout či rovnou někoho doběhnout. Jaké je však překvapení, když poštovní doručovatelka předá dopis, jehož obsahem je předvolání k soudnímu jednání nebo návrh na mimosoudní vypořádání k náhradě škody způsobené naší nezletilou ratolestí při bezohledné a neopatrné jízdě na kole, která zapříčinila dopravní nehodu, způsobila zranění jiné osoby a hmotnou škodu na vozidlech dalších účastníků nehody. Výraz ve tváři adresáta, zpravidla rodiče, není třeba popisovat.

Zmiňujete povinnost uhradit škodu způsobenou dítětem…
Základním problémem je, že v uvedeném - nikoli ojedinělém - případě se tradičně zamotávají dva problémy dohromady. Je to odpovědnost za přestupek s odpovědností za způsobenou škodu. Z hlediska odpovědnosti za přestupek je pravdivé tvrzení, že za něj není odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku. Takové přestupky, kde je pachatelem osoba mladší 15 let, správní orgán („přestupkář“) odloží. Tento postup je naprosto v souladu s přestupkovým zákonem. Zcela něco jiného je ovšem odpovědnost za škodu. Tato problematika patří do oblasti občanského práva.  Zda je třeba nalít si čistého vína a seznámit se s realitou, abychom pak nebyli příliš překvapeni soudní či advokátní doručenkou.

Co tedy na takovouto situaci říká Občanský zákoník?
Občanský zákoník (konkrétně paragraf 422/1) nestanoví věkovou hranici, od kdy je nezletilé dítě odpovědné za škodu. Stanoví však meze, kdy je odpovědnost jen na dítěti a kdy se o ní podělí dítě s někým jiným. A s kým? S osobou povinnou vykonávat nad nezletilým dítětem dohled. A kdo že to je? Primárně rodič, tedy převážně. Může se jednat i o jiné odpovědné osoby, ale v našem případě se zaměřujeme na volnočasové aktivity našich ratolestí, tudíž i na jejich zákonné zástupce, kterými jsou zpravidla rodiče. Občanský zákoník v uvedeném ustanovení také řeší případy, kdy je odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým dítětem, pouze na osobě, která je povinna vykonávat nad nezletilým dohled. Tedy výhradně na rodiči.

Jedna věc je dikce zákona, druhá pak soudní praxe…
Nejvyšší soud dlouhodobě zastává stanovisko, že náležitý dohled rodičů nad nezletilým neznamená pouze bezprostřední zabránění či zákaz určitého jednání, které by bylo v rozporu se zásadami slušného chování nebo by směřovalo ke spáchání přestupku či trestného činu, ale i celkový přístup rodičů k dosavadní výchově nezletilého a jejich výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny. Znamená to tedy, že se nejedná pouze o přímý osobní dozor, ale je zde zahrnut zájem o chování nezletilé ratolesti, přehled o jeho činnostech a trávení volného času, efektivní výchovná opatření u dětí, které se již dopustily svým nevhodným chováním protiprávního jednání, jímž způsobily škodu na životě, zdraví nebo majetku. Rozhodně to neznamená, že pokud rodič není přímo na místě dopravní nehody nebo přestupku a nemohl přímým způsobem zasáhnout, že je tím ve všech případech zproštěn jakékoliv odpovědnosti.

Výše náhrady může být někdy astronomická. Nelze se nějak pojistit? 
Rozhodně lze doporučit porozhlédnout se po vhodném úrazovém pojištění v kombinaci s tzv. pojistkou „na blbost“. Při náhradě škody jsou laky, blatníky, okna a dveře neživou a podružnou záležitostí. Zejména tu jde o náklady na léčbu přeživších obětí následků nehod, eliminace snížení společenského uplatnění, morální odškodnění pozůstalých apod. I malý cyklista může někoho zmrzačit nebo zabít. Stejně jako může zmrzačit sám sebe.

Z Vašich slov až mrazí. Což takhle nějaká prevence?
Kromě vhodného pojištění aplikovat dopravní výchovu osobním vzorem. Jak všichni víme, ty naše malé roztomilé ratolesti mají neuvěřitelnou pozorovací a napodobovací schopnost, při níž si velmi rychle osvojují to, co vidí ve svém okolí. Využijme toho. Je to naprosto jednoduché. Vyměňme tu naši zákonnou povinnost vykonávat nad dětmi dohled za rodinnou dopravní výchovu v podobě vlastního vzoru. Stačí jen chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám ve smyslu dávného pravidla „nečiň druhému toliko, co tobě samému po vůli není“. Naše děti to odkoukají a dostanou to „pod kůži“. Vždyť nejde o nic než o základní pravidla slušného chování. Pokud se ovšem nedodržují na silnicích, pak jde o život.

Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života…
Samozřejmě. Kvalifikovaně posoudit konkrétní případ někdy činí problém i dlouholetému specialistovi. Nicméně opravdu se vyplatí obrátit se s dotazy na odborníky, nedat na lidové pověry. „Ignorantia iuris neminem excusat“, tedy neznalost zákona nikoho neomlouvá...